Jsem rád, že na tátu diváci nezapomněli, říká Petr Menšík

30.5.2012 

B r n o - V nedávné době odstartovala svou další sezónu Menšíkova jedenáctka. Jako v předešlých letech půjde výtěžek na charitativní účely, konkrétně dětem nemocným astmatem. Na toto a jiná témata jsme se zeptali zakladatele a syna Vladimíra Menšíka, tedy Petra. Velice příjemný rozhovor proběhl v kavárně Vladimíra Menšíka na ulici Veselé.

Na úvod bych se zeptal na začátky Menšíkovy 11, jak vznikla a z jakého důvodu?

 Přišel za mnou v roce 2009 Libor Došek s Richardem Hoškem, zda bychom nezaložili fotbalovou jedenáctku, která by nesla název mého táty. Fotbal hraji celý život, takže se mi to hrozně líbilo. O rok později jsme měli vyřízenou registraci a začali jezdit po městech a vesnicích po celé republice.

 Pomáháte dětem, děláte sbírku pro nemocné astmatem, tedy nemocí, kterou trpěl i Váš táta...

 Přesně tak. Když už jsme oddíl založili a začali jsme vyvíjet nějakou aktivitu, tak jsme chtěli za každou cenu udělat to, aby ten náš klub fungoval za nějakým účelem. Jelikož měl táta celý život problémy s astmatem, tak jsme si řekli, že vybrané peníze z těch utkání budeme věnovat dětem, které touto nemocí trpí. Vždy na konci roku, kolem Vánoc předáme dětské nemocnici šek na určitou částku. Letos to bylo sto tisíc.

 Jezdíte hrát zápasy po různých městech a vesnicích, jaký to má mezi diváckou veřejností ohlas?

 Myslím si, že ohlasy diváků jsou dobré. Většinou v té obci nebo městě jde o nějaké výročí, nějakou oslavu. Například v Opavě a v Ostravě na nás přišlo kolem dvou tisícovek diváků. Jsme rádi, že lidé chodí a pomáhají dobré věci. Na to, že fungujeme teprve druhým rokem, tak zájem o nás je. Mám radost z toho, že na jméno Menšík se stále nezapomnělo. Co se týče zápasů, tak v tom první roce 2010 jsme měli jedenáct zápasů, loni už to bylo šestnáct a letos to vypadá na dvacet. Jestli to půjde takhle dál, budou z nás pomalu profíci. (smích).

 Vozíte sebou i tátu Vladimíra Menšíka, tedy alespoň jeho figuru. Jak na něj vzpomínáte?

 Je to takový náš nehrající kapitán, vozíme ho na každý zápas. Jsme rádi, že je aspoň takto s námi. Vzpomínám na něj hrozně rád, pamatuji si na hodně natáčení. Třeba Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, to byla to prostě sranda a neskutečná zábava pro všechny. Táta bavil celý štáb, byla to legrace.

 Na které osobnosti vzpomínáte nejvíc? Myslím ty, se kterými jste se potkával?

 Táta jezdil se Slávkou Budínovou a Jirkou Sovákem často na Moravu, hodně jsme se potkávali. Byla to neuvěřitelná legrace, Jirka mluvil o babách, táta o chlastu. Měli to tak tématicky rozděleno a byl z toho zajímavý pořad. (smích).

 Ivančice a rodina...

 Když měl táta pořad křeslo pro hosta, tak většinou bydlel na Moravě. Potkával se s celou rodinou, dvacet bratránků, dvacet sestřenic. To bylo haló.

 Vzpomínám si, že Vladimír Menšík mluvil často o tom, že má početnou a velkou rodinu, hodně si kolikrát přisadil, je to tak?

 Táta hrozně rád mystifikoval. Změnil si dokonce datum narození. V časopisu Vlasta psali, že Vladimír Menšík slaví jubilejní padesáté narozeniny, přitom to vůbec nebyla pravda, měl teprve pětačtyřicet. Další nesmysl byl, že nás je údajně jedenáct sourozenců. K tomu mám výborný zážitek.

 Povídejte...

 Jel jsem s tátou do Prahy a říkal mi, že večer má natáčení s Bohdalkou, a že se tě bude Péťo určitě ptát, kolik máš sourozenců. Tak mi do hlavy nasoukal jedenáct jmen. Například, že máme Karla, co dělá v Košicích leteckou školu, Marušku, která v Mariánských lázních dělá hotelovou školu, atd. Jiřina za mnou večer přišla a říká mi: „Ty Péťo, tomu tvému tátovi se nedá věřit, kolik vás tedy ve skutečnosti je? Jedenáct! Tak to doopravdy sežrala od sedmnáctiletého puberťáka. Oficiálně jsme čtyři. Nejstarší jsem já, pak je Vlaďka a z druhého manželství má táta Martinu a Honzu.

 Co jste zdělil po tátovi nejvíc?

 Asi pozitivní humor a dobrou náladu. Taky takovou neřest, jako je kouření. Je pravda, že jsme oba bánili skoro pořád, ve dne a v noci.

 Bylo o něm známé, že má rád dobré víno a zábavu, jak jste na tom Vy?

 Tak to já taky, někdy vymyslím takové hovadiny. Ale sranda musí být. Co si tělo žádá, to dostane. Když dostanu chuť na škopek, dám si škopek. Nezaleknu se ani fernetu, vína a jiných. Nevadí mi cokoliv, hlavně, když je dobrá společnost a zábava.

 Díky za rozhovor!

Autor: Roman Zajíček

Zpět na výpis aktualit.